Všechno nejlepší k narozeninám, nádraží !

V těchto dnech oslaví své kulaté narozeniny nádraží Ploskovice, na trati Lovosice - Česká Lípa. Trať, kterou tichá nerozvážnost a nerovnoměrnost provází už od samého počátku.   

Bude tomu šest let, co jsem opustil byt paneláku a přišel se svou rodinou na místo uprostřed krajiny. Na místo uprostřed krásné krajiny. Do místa, kde ráno začíná prvními ranními paprsky slunce nad dlouhými loukami Velkého Újezdu a kde se s námi svým dlouhým západem za vrcholky Bílého vrchu každý večer loučí. Do místa, kde je krása přírody spjata s historií. Do místa, které je obehnáno hradbami majestátných vrcholků Křížové hory, Sedla a Ronova. Vrcholků, jejichž důležité postavení nechybí v žádném z popisů dalekých rozhledů na mnoha kilometrů vzdálených rozhlednách Lužických a Jizerských hor. Krajina, která z jedné strany každé jaro rozkvete barvami ovocných sadů a luk a ze strany druhé se zatřpytí jako perla na hladině Labe. Je to Zahrada Čech.

Přišli jsme však zároveň do místa, které jako by vším tím omámením usínalo.

Nádraží v Ploskovicích jako by bylo starým starcem sedícím na lavičce parku pod rozkvetlými stromy, vědom si toho, že umírá. Přišli jsme do místa, kde slávu připomínal jen zaprášený a válející se na zemi vlakový deník výpravčího a sluncem vybledlá fotografie lokomotivy, která již dávno odjela. Střepy a pneumatiky na parkovišti jako by byly součástí odcházení. Jako by to byly obrysy kulatých razítek demoličních výměrů, v které obvykle takové osudy směřují. Květiny, které každý rok tiše odkvetly, aniž by měly pro koho. Zamotané rudé růže ztrácející se v zahrádce ve vysoké trávě pod lípami, jejichž větve se skláněly až k zemi, jako by byly součástí celého toho zakletého příběhu o království mnoha pohádek najednou. Bylo to místo, kde nám první večer přišla dobrou noc dát i opelichaná liška. Kráčela po peroně, osvětlována bzučící zářivkou připevněnou drátem k plechové ceduli „Ploskovice“ a my na ní hleděli z prošedivělých dřevěných oken a vzpomínali na město. Bylo to velmi těžké.

Měl jsem, co jsem chtěl. Opustil jsem místo mezi panely, místo kde však jediným úkazem přírody byla houpající se hladina v míse záchodu, když byl venku vítr. I ten však jako by mi chtěl říct, jak těžké to budu mít na zdejším nádraží těžké a nejen s ním, když dul celým prochladlým domem a houpal starými lucernami na nástupišti. Když se mohutně v prosincovou noc roku 2013 opíral do plachet rozebrané střechy, a já s baterkou kontroloval, zda neodletí i s posledními nadějemi a důvěrou v sebe samého. Nevěděl jsem, zda jsem neudělal velkou chybu. Druhý den však vyšlo slunce a já věděl, že se musím dát do práce. Jako naivní blázen jsem uklízel do vozíku pneumatiky, sklo a jiný nepořádek, který roky dotvářel obraz vnímání místa. V mrazu jsem kácel náletové stromy rostoucí divoce na ploše okolo domu, které poskytovaly úkryt různým lidem vyhledávající odlehlá místa. Ze zahrádek jsem odvážel plechové skříně a navozený materiál do sběru a na skládku. Mnohdy mi připadalo, že začínám každý den znovu.

Večer jsem hleděl z okna na uklizené parkoviště a vyřezaný plac, který však v noci posloužil neznámému řidiči kamionu, který z plochy udělal v pár bezohledných minutách oraniště, na jehož konci se tkvěl nový pytel s odpadky. Ohraničil jsem proto parkoviště velikými kameny, které začaly udávat neupravené ploše směr, tvar a účel. Moje trpělivá žena s malými dětmi začala upravovat zahrádku, která se v létě po dlouhé době obarvila barvami tulipánů a květin, které na sklonku zimy zasadili do hlíny. Pak přišel první rozcestník, který jsem vytvořil z bílých umakartových desek seříznutých do tvaru šipky, na které jsem lihovým fixem napsal slovo „zámek“. Jako bychom přitom jeden veliký zámek společně odemykali. Netrvalo dlouho a zkroucené a zrezivělé koše opírající se o dveře budovy opět stály natřené a svařené na nástupišti. Nevěřili byste jakou radost mi udělalo, když jsem viděl cestující odhazovat svoje odpadky právě do těchto košů.

Prvními společníky těchto košů se staly obrovské traktorové pneumatiky, které se dřív válely v sadu pod Radobýlem. Natřeli jsme je na bílo, nasypali do nich hlínu a zasadili květiny. Ještě před tím jsem si s nimi řádně namohl záda, když jsem je nakládal do vozíku. Sousedova sekačka pak z neupraveného nástupiště rázem udělala trávník. Téhož roku na oknech ve vyřazených truhlíkách vykvetly květiny. Psalo se léto 2014, relativně doba nedávná, řeknete si. V tom létě vznikly první fotografie nádraží Ploskovice. Místa, na kterém se opět žije.

Radost nám však mnohdy kazili sami lidé, pro které jsme to všechno dělali. Člověk si řekne, že staří lidé už by měli mít rozum. Omyl. Setkali jsme se s případy, kdy dvě důchodkyně lomcovali s plotem ve snaze dostat se ke květinám na zahrádce. Jelikož plot byl značně zrezivělý, nekladl odporu. Důchodkyně pak vstoupili do zahrádky, o kterou se už někdo očividně staral a naprosto bezstarostně si vydloubali květiny i s cibulkami, které jsme tam zasadili. Plot jsem tedy opravil, obrousil, zavařil a natřel. Pochopitelně všechno za svoje peníze. Každá pozitivní věc však zároveň vyvolávala věc druhou, negativní.

Na nástupišti byly pneumatiky s květinami. Kam si tedy sednout? Přece na ty pneumatiky. Což o to, to by přece vůbec nevadilo, kdyby někteří cestovatelé, turisté neměli na zádech padesátikilové krosny, kterými květiny zdevastovaly, zalehly a polámaly. Sehnal jsem tedy nadbytečné lavičky ze stanic, kde jich bylo hodně. Ty byly ovšem v řádně opotřebovaném stavu a tak jsme je obrousili, natřeli a umístili na nástupiště. Spokojený cestující si tak mohl po dlouhé době na nádraží posadit, zejména po dlouhé pěší túře z obce, která je vzdálená více než kilometr.

Cestující byl však spokojený, až do té chvíle, než začal pociťovat potřebu záchodu. Kam jinak vykonat potřebu než do přístřešku, který jsme se ženou uklidili a připravili na úlohu úkrytu slušných lidí před deštěm. Přistihl jsem starou paní důchodkyni, kterak vykonávala velkou potřebu přímo v této kryté čekárně. Byla na mě velmi naštvaná. Za všechna zpoždění a hříchy světa jsem mohl já, coby nádražák, který jí přišel vynadat a ještě záchod neotevřel. Obhajobou jejího počínání jí pak byla přítomnost nových kamer na nástupišti, před kterými se údajně styděla vykonávat potřebu.

Nádraží je místo, kde se takové příběhy píší.  Možná kdybych všechny sepsal, dalo by to slušnou knihu. Někdy mám pocit, že by to byla to kniha bez konce. Jeden končící příběh by zároveň začínal příběh nový. Tak jako je tomu na zdejším nádraží.

Příběh starého sjezdu

Ne vždy kolem nádraží vždy vedla hlavní státní silnice, jak se dřív říkalo. Na starých mapách lze spatřit úzkou tenkou linku linoucí se krajinou nedbaje na vrstevnice. Nenápadná silnička, která dříve sloužila potřebám nádraží. Pod stanicí silnice pokračovala kamsi k Marmeládce, kde se za podjezdem ztrácela do polí. Silnička, po které přijížděly na nádraží jak povozy a nákladní auta s ovocem či řepou, která se zde nakládala do železničních vagonů, tak i první rodinná auta místních, kteří si vždy našli k nádraží cestu. K nádraží dokonce vedla velká cesta z Velkého Újezda, která podjížděla trať v místě dnešního podjezdu poblíž ploskovické křižovatky.

To všechno už odnesl čas. Divoká devadesátá léta se podepsala na zdejším okolí snad jako nikde jinde. Odliv cestujících z vlaků podporovaný tehdejší modrou vládou, která nepodporovala nádraží a železnici jako takovou zasadil života zdejšího nádraží ty největší rány. Jsou to roky, kdy začalo jít nádraží o život. Během let 1997 – 2003 byly zrušeny stanice Blíževedly (následně obnoveny), Zahrádky u České Lípy a Ploskovice. Stanice Ploskovice nejprve degradovala na traťové stanoviště obsazené hláskařem a poté na neobsazenou zastávku. Jako supi v mršině se zde pak porýpali samotné tehdejší České dráhy. Stanici  vyrvali kolejiště ze země, jako poslední vlasy z hlavy starce a nechali na pospas. Hromady štěrku, zlámaných betonových pražců a železa nechali v místě desítky let. Ze skladu ovoce zbyly jen trosky rampy, z níž čněly odpojené kabely a kusy drenáže.  Tyto hromady jsme v roce 2014 ve spolupráci s obcí Ploskovice odtěžili a odvozili do místních cest. Ohromné rýhy pak obec zasypala úrodnou zeminou a po okrajích vysázela stromy.

Z malé nenápadné silničky vedoucí k nádraží se postupně stala hlavní státní silnice, která vedla kolem nádraží. Kolem nádraží, kam nebylo celá dlouhá léta potřeba zajíždět. Každá nová věc v okolí jako by zasazovala nádraží další a další rány. V roce 2010 byla provedena oprava hlavní silnice 1/15 spočívající v navýšení o nové vrstvy asfaltu. Sjezd tak byl výškově znevýhodněn. Každé sjíždění z hlavní silnice přestavovalo riziko poškození spodku auta. Naopak najíždění na hlavní silnici bylo o to nebezpečnější, neboť řidič takto „utopeného“ vozidla byl značně omezen v rozhledu. Uvědomíme – li, že sjezd je obklopen z obou stran horizonty, jednalo se o velmi nebezpečnou kombinaci hazardů se životem. Tyto věty jsou již součástí několika úředních psaní, které jsem po nocích sepisoval a dlouhé měsíce posílal na příslušné státní orgány a úřady. Povětšinou bez odezvy. Možná je to tak i lepší. Vždy když se mi dostalo odpovědi na mé žádosti s návrhy řešení, pohybovali jsme se na rozhraní satiry a komedie. Zcela zodpovědný dopravní orgán například doporučoval, abychom si vybudovali sjezd na zcela jiném místě. Snížení maximální povolené rychlosti na hlavní silnici nebylo přípustné. Jednou z další odpovědí bylo, že není třeba činit žádných omezení, neboť se v místě nestala žádná dopravní nehoda z důvodů odbočování vozidel.

No jistě. Nestala, protože do tohoto místa nikdo dřív nejezdil. A pokud ano, tak jen za účelem vykonání potřeby, předání zboží a nebo vyhození odpadu.

Až jednoho dne mě osvítilo. Pracoval jsem na zahrádce a v rádiu hovořil mluvčí ŘSD. Ještě ten den jsem napsal na správce komunikace, ředitelství silnic a dálnic ČR. Do měsíce se mi dostalo odpovědi. Psalo se v ní, že se na popisované místo dostavil pracovník ŘSD a ten zjistil, že došlo k pochybení při provádění opravných prací při rekonstrukci vozovky v roce 2010 a ŘSD se tímto omlouvá a předá věc k okamžitému řešení. Vyřizující úřednice se dále v dopise netají tím, že se jedná o první případ, kdy dílo nereklamuje ani zhotovitel, ani objednavatel, ale úplně třetí osoba. V létě roku 2015 došlo k velmi zdařilé opravě sjezdu, který začal být již skutečně úrovňový a to po všech stránkách.

Jenomže, lépe se nesjíždělo pouze nám a lidem jedoucím k nádraží, ale také všem ostatním. K nádraží tak častěji sjížděli řidiči s plným močovým měchýřem či mladíčci v laciných ojetinách, kteří začali na ploše zanechávat nepořádek. Tu a tam se objevil na ploše kamion, který se však díky přítomnosti mnou navozených kamenů velmi špatně otáčel. Dva dny po provedení oprav a výspravy velkých děr byl asfalt na parkovišti doslova roztrhán zmateným polským řidičem kamionu.  Proto se muselo přistoupit k další žádosti a to zákazu vjezdu nákladních vozidel na plochu parkoviště.

O půl roku později byla v místě sjezdu vztyčena dopravní značka zakazující vjezd nákladním vozidlům. Tu a tam se ještě našel nějaký řidič, kterému dopravní značení nic neříkalo a tak se celá věc začala řešit s policií ČR, které byly postupně předávány fotozáznamy a případně byla policie volána na místo okamžitě.    Dnes musím zaklepat, je klid.

Ke klidu však přispěla až optická bariera, kterou jsem byl nucen vystavět podle sjezdu. Jedná se o betonové hranoly lemující celou příjezdovou komunikaci. Vím, vytvářejí dojem příjezdu k přísně střeženému vojenskému objektu, nicméně se jedná o jediné účinné řešení proti otáčení vozidel v trávníku.

Příběh opravy nádraží

Stav budovy byl stejně žalostný, jako stav ploch kolem ní. Vše bylo tak stejné. Zapomenuté a utichající. Každou naší snahu o zkrášlení okolí vždy kazil dojem stařičké a oprýskané budovy, která jako by neustále padající fasádou tiše plakala. Po každém dešti jsme kolem budovy sbírali kusy opadaného zdiva, které padaly přímo na peron. Jednou přímo vedle našeho auta přistál kus ozdobné římsy. Vážil skoro padesát kilogramů. Koupil jsem si tedy stavební výstražnou pásku, vytvořil hranoly a obestavěl kolem nádraží. Vážnost celé situace pak ještě dotvářela cedulka varující před padající omítkou. To vše jsem vyfotografoval a poslal do soutěže o nejkrásnější nádraží roku 2014.

Dostali jsme se do úzkého výběru deseti nejkrásnějších nádraží republiky. Bylo krátce po jedenácté hodině dne 11.listopadu roku 2014 a plný sál pražského Valdštějnského paláce zaplněný celou řadou vzácných hostů z řad železničních i státních představitelů si právě tiše prohlížel fotografie usínající historické budovy z roku 1898. Ten den byla poprvé oceněna naše práce a snažení. Ten den jsem se rozhlédl slavnostním sálem od malého pultíku, kde jsem měl za zády hlavní státní symboly, nadechl se a řekl krátkou větu. Nepamatuji si přesné její znění, končila potleskem. Potleskem, který snímaly televizní kamery. Bylo to pár slov, za které mi pak poděkoval i generální ředitel správce železnice.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Za pár týdnů mi volal pověřený správce budovy a s údivem mi oznámil, že neví  jak jsem to udělal, ale budova která se měla dle schváleného harmonogramu opravovat v roce 2040, se bude opravovat v následujícím roce. Závěr roku 2015 již byl mnohem veselejší.  Čilý stavební ruch obklopoval celé okolí nádraží. Budovou se nesl zvuk sbíječek a kladívek oklepávající zbytky staré omítky jako by slavnostně zahajovaly nový život nádraží. Všechen ten ruch, dělníci, hlahol, míchačky, kolečka, stavební auta. Bylo to všechno tak úžasné. Bylo krásné se na to každý den dívat. Dívat se jak se probouzí stařičké a přesto tak krásné nádraží. Vystavěly se chodníky, nové lampy, osvětlení a celkově se zkrášlilo okolí stanice. Nejkrásnější na tom všem byl okamžik, kdy k nádraží přijela nějaká rodina, zaparkovala auto a odjela vlakem.

Zdálo by se to jako úplně normální a běžná věc. Pro mě to však byla věc zcela zásadní. Najednou někdo přijel, nechal tady své drahé auto a odjel vlakem. Nechali byste své auto v místě, kterému byste nedůvěřovali? Pak přijelo auto, které od těch dob přijíždí každé ráno a každý večer zase odjíždí. V letní dny máme někdy dokonce plno. Z nádraží se stalo bezpečné a důstojné místo při čekání na vlak.

Nehezký příběh vzdáleností

Nádraží je od obce vzdáleno skoro 2 kilometry. V dobách kdy děti chodili dlouhé kilometry sami do školy a kdy bylo jedno auto na jednu ulici, tak to nikomu nevadilo. Dnes je to již problém. Lidé jsou pohodlní, na cestu dlouhou dva kilometry se vydávají pouze cíleně odhodlaní turisté, kterým je taková cesta zároveň cílem. Vždy když jedu po městě, těším se z každého chodce. Je doba, kdy se na svět díváme z plechových krabic na kolečkách a jediné co vnímáme je rychle ubíhající čas. Chodníky jsou prázdné, silnice naopak přeplněné. Není to však škoda? Vždy když pohlédnu na silnici vedoucí kolem nás, spatřuji řidiče, ze kterých volant a kubatura svého vozu dělá nepřemýšlející agresory. Děti sedící se skloněnou hlavou hledíc do mobilu nebo tabletu.

I přes tyto neduhy doby si naše nádraží nachází své stálé a pravidelné cestující. Je jich sice jen pár, ale jezdí každý den. Do práce, do školy, za nákupem nebo do města. Jsou to lidé nejen z nedalekého Velkého Újezdu, místní části zvané Marmeládka, ale také obyvatelé nádraží, sousedé přes silnici, nebo lidé z Býčkovic a okolních obcí. Celou řadu cestujících pak na nádraží dopravují známí a rodinní příslušníci právě autem.  Zohledňování docházkové vzdálenosti tak v tomto případě úplně odpadá. A to se dostáváme už k větám, které jsou obsahem jiných dopisů, opět však na místa ze kterých se rozhoduje o existenci tohoto místa.

Odbor dopravy Ústeckého kraje je totiž přesvědčen, že je nezbytně nutné zastávku Ploskovice projíždět. Odvolává se novou koncepci jízdního řádu, která by měla vstoupit v platnost s novým jízdním řádem na přelomu roku 2019 a 2020. Nápad projíždění zastávky je podepřen studií proveditelnosti revitalizace trati Lovosice – Česká Lípa, která však měla proběhnout již v minulém roce. V praxi by to mělo vypadat asi tak, že v roce 2020 budou na po nově opravené trati jezdit nové vlaky umožňující dosažení rychlosti až 120 km / h a budou projíždět zastávky Ploskovice a Horní Řepčice. Tyto zastávky vykazují totiž statisticky nejnižší počet cestujících. Potíž však spatřuji snad ve všech základních bodech tohoto nápadu. Pokud prostudujeme koncepci nového jízdního řádu detailně, dostaneme se k neshodě a odlišným názorem na časy vstupů a výstupů vlaků na hranicích jednotlivých krajů. Liberecký kraj zastává trochu odlišnou představu než kraj Ústecký a tak zde reálně hrozí riziko, že vlak z Litoměřic do Úštěka bude projíždět všechny zastávky, kromě stanice Liběšice a v Úštěku pak bude 15 minut stát, aby vstoupil do Libereckého kraje v čase, který požaduje sousední kraj. Ano, cestující, který ukončí jízdu v Úštěku pozná pouze časovou úsporu na výši maximálně dvou minut. Co se děje s komfortem a cestovní rychlostí cestujících, kteří cestují  do dalšího kraje zřejmě nikoho nezajímá. Stejně tak nikoho nezajímá, že statistika nástupu a výstupu cestujících v zastávce Ploskovice byla prováděna v zimě, kdy nejezdí na zámek žádní turisté a v době, kdy nádraží bylo zpustlé a opuštěné. V zimě roku 2013 pak prováděla akreditovaná společnost další přepravní výzkum, kterého jsem se sám nechtěně účastnil. Naváděl jsem totiž příslušníky policie na podezřelý vůz stojící na parkovišti před nádražím, ve kterém již delší dobu bez známek života sedí nějaký muž. Po provedené lustraci mi bylo rozespalým a evidentně rozčíleným řidičem sděleno, že se zde vykonává úřední statistická činnost. Po tomto sdělení řidič nádraží opustil a již nikdy se nevrátil.

K argumentům nevalné kvality obhajující nutnost projíždění a neobsluhování zastávky Ploskovice letos přibyl jeden nenápadný kostlivec, který byl do skříně dodatečně vložen. Ten bude možná  vytažen v létě, když se bude jednat o finálních podobách jízdního řádu. Celých deset let platnosti tohoto jízdního řádu překonávaly osobní vlaky vzdálenost z Litoměřic do Liběšic za 20 minut. Od letošního prosince stejnou vzdálenost nově urážejí za 21,5 minuty. Podotýkám, že při zachování stejných vozidel.  Předpokládám, že pro nový koncept jízdního řádu bude zapotřebí nějakým způsobem ušetřit dvě minuty jízdní doby a úspora bude nalezena v projíždění některé ze zastávek. Třeba ne, třeba se mýlím. A rád bych se mýlil. Uvidíme v průběhu roku 2019.

Jen bych chtěl dodat, že pokud k tomu dojde, zvažuji možnost zanechání veškerého úsilí a odstěhování se z nádraží. Vlak nás spojuje s okolním světem, se zaměstnáním, děti se školou. Reálně zde tak hrozí riziko postupného opuštění místa a opětovného postupného úpadku místa. Už by zde totiž nebylo blbce, který se každou neděli sebere a jde s pytlem na odpadky sesbírat odpadky lemující hlavní silnici. Tráva a nálet by opět obklopily budovu. Zahrádku by opět zaplnil plevel a kopřivy. Větve starodávných lip by se opět skláněly až k zemi a nádraží by usínalo do spánku, ze kterého už by se nikdy nemuselo probudit. 

Přitom místo má obrovský turistický potenciál.

Plochy u nádraží by se daly smysluplně využít. Historická a prostorná budova může poskytovat zázemí pro dětskou železnici, která by se mohla rozléhat na velké ploše před nádražím. Je zde venkovní prostor pro vybudování veškerého zázemí venkovní miniaturní železnice. Popřípadě by zde mohla vzniknout základna úzkorozchodné výletní železnice spojující železniční trať se zámkem. Argument nerealizovatelnosti kvůli potížím s překonáváním silnice 1/15 by mohl být řešen pomocí již existujícího blízkého velkého propustku pod silnicí poblíž místní části Marmeládka, popř. nadjezdu. Jsem přesvědčen, že pokud by se našly prostředky na realizaci takového nápadu, jednalo by se o tak velkou investici velkých hráčů, pro které by přemostění , nebo podhrabání silnice 1/15 nebylo vůbec překážkou. Železnice by přitom mohla využívat pozemků, které jsou v katastru zaneseny jako cesty a ve skutečnosti již schůdnými cestami dlouho nejsou. Takováto turistická železnice s otevřenými vozy by pak mohla spojovat zámek s mezinárodní cyklostezkou číslo 2, ke které by se pohodlně dostala po takovýchto pozemcích od nádraží směrem k Újezdu a následně až ke Křešicím. Přízemí budovy by pak poskytovalo zázemí pro stylovou kavárnu a restauraci, popřípadě muzeum.

To už se dostáváme do daleké a vůbec ne jasné budoucnosti. Vraťme se však ještě do dnešních dní. V těchto dnech uplyne přesně 120 let od chvil, kdy v nádraží zastavil první vlak. Bylo tomu přesně 20.prosince roku 1898. Jistě by bylo nyní důstojné přiblížit zde neznalému čtenáři celou historii této trati. Já to však zcela mimořádně neudělám.  Je mi totiž docela líto, že se toto významné výročí neoslavilo.

Párovka nejela, nic se neslavilo

Již na konci roku 2016 jsem začal jednat s jednotlivci i společnostmi, kteří by mi pomohli uspořádat důstojnou oslavu kulatého výročí trati. V jednání jsem byl pečlivý a dá se říct, že už i skutečně docela daleko. Formovala se spolupráce s městy Lovosice, Litoměřice a Česká Lípa. Město Litoměřice a starosta Litoměřic chtěl celou akci zaštítit. Má představa oslavy trati spočívala v uspořádání veřejné jízdy historického vlaku nebo oslavy dne železnice právě na této trati. Vlak měl být přístupný všem, měl zastavovat ve všech zastávkách a měl jet v celé trati Lovosice – Česká Lípa, nejlépe v obou směrech.

Přišly nabídky od železničních dopravních společností, které nabízely uspořádání komplexních oslav prakticky na míru trati. Jedna z nabídek dokonce hovořila o jakémsi časovém průřezu provozu na trati. Během léta roku 2018 se měly na trati ukázat všechna významná vozidla, která na trati jezdila. Každý víkend by se tak na trati ukázala souprava, která by reprezentovala určitý časový úsek provozu trati. Pro tyto účely měla být objednána pevná časová poloha vlaků, ve které by tyto vlaky jezdily. Cenová relace těchto návrhů se pohybovala daleko nad mými osobními možnostmi. Rozhodl jsem se tak předat veškeré poklady a vyjednané podmínky těm, které jsem v té době považoval za profesionály v oboru uspořádání jízd historických vlaků. Prvotní schůzky byly plné nadšení a velkolepých plánů. Rychlík z Prahy na oslavy trati do Úštěka, zvláštní vlak na oslavy vzniku 1.republiky konané v Úštěku. Ještě na začátku roku 2018 jsem byl ujišťován, že oslava se uspořádá, že se na tom pracuje. Výsledek známe bohužel všichni.

Tímto se všem omlouvám a slibuji, že pokud budu mít nějaký nápad jak uspořádat oslavy trati ke 125.výročí, uspořádám je sám a dovedu je do zdárného konce. Vidíte, je to tak stejné. Jako by to bylo začarované. Co si člověk neudělá sám, to nemá. Jako na nádraží Ploskovice.

Trochu mi to připomíná chodníček k zastávce náhradní přepravy. K tomuto chodníčku bych nejradši dodat zlatavou ceduli s honosnými logy, kde by bylo uvedeno:

„Stavbu navrhl…………“

„Stavbu financoval ……………………..“ a nakonec  

„Stavbu zrealizoval a dokončil“: Martin Houška svépomocí.

Jediným kdo patřičně oslavil existenci trati, byl nákladní dopravce IDS Cargo. Ten oslavil toto významné jubileum trati nejlepším možným způsobem jak vůbec mohl. Samozřejmě jak jinak než nákladním vlakem. Po trati, kde od roku 2005 nastával spíše definitivní konec než útlum nákladní dopravy, najednou jezdily nákladní vlaky, které svou délkou, tonáží a důležitostí nebyly žádnými zanedbatelnými „cimprdlíky“. Pravdou je, že jsem v tom měl trochu prsty a tak jsem si ty vlaky také v roli strojvedoucího odvozil.

Do dalších let proto přeji této trati právě mnoho takových dopravců a lidí, kteří v trati vidí nejenom potenciál, ať už turistický či přepravní, ale hlavně mnoho zodpovědných lidí, kteří to s tratí a jejím okolím nejenom myslí dobře, ale také dokáží vzít do ruky pytel s odpadky a jít uklidit nástupiště. Trať potřebuje lidi kteří se nenechají znechutit a kteří jsou si vědomi, že nic není samozřejmé. Přál bych trati správce, který racionálně uvažuje a naloží s tratí a majetkem tak, jako by to bylo i jeho osobní historické a morální dědictví.

Všechno nejlepší