Vyprávění o tramvaji mostecké

Vyprávění o tramvaji, celkové mentalitě chápání a smyslu žití v postindustriálním koutě naší země, v Mostě. 

Tramvaj v Mostě

Bez nadsázky mohu říci, že díky tomuto městskému kolejovému dopravnímu prostředku se mezi širokou dopravní veřejností ví, že nějaký Most vůbec existuje. Tento provoz, nebude – li počítat Liberec, je v našem severočeském kraji ojedinělý. O jeho specifikách týkajících se počtu a kvality vozidel, přímo souvisejícím s typem a rokem výroby, sestavy jízdního řádu, linkového vedení a vedení jako takového bychom mohli vést různě dlouhé odborné debaty, nejlépe u piva. Jelikož se však odvažuji odhadovat, že ne každý čtenář je dopravním nadšencem a zároveň částečně pokročilým alkoholikem, stejně jako já a můj dobrý kamarád, některé vlastnosti tohoto provozu Vám přece jen přiblížím.

Jeho historie ve zdejším, jak místní hrdě říkají „statutárním“ městě sahá hluboko do historie toho místa. Na obrázcích starého Mostu tak občas můžete zahlédnout jak pozadí překrásné pohlednice plné květin a parčíků byla možná právě náhodou zachycena také tramvaj. Od té dnešní se lišila hlavně rozchodem, byla úzkokolejná. Ani ta dnešní, mostecká, však není tramvají jakou známe. Řekne – li se „tramvaj“, v mnoha z nás se vykreslí obrázek klasické červené tramvaje, jež svým typickým a neutuchajícím zvoněním neodmyslitelně patří ke každému pulzujícímu a žijícímu městu ve dne, a tichým nenápadným cinknutím zpoza rohu starobylé zástavby k městu večernímu, ukládajícího se ke spánku. Tramvaji mostecké nemohu křivdit, ta také cinká a někdy pěkně nahlas. Co ji však chybí je jednak ta typická barva, ale především ta večerní zákoutí a uličky, kde se pod deštníkem spolu loučí poslední milenci, aby je za pár chvil zase rozdělila kvílející tramvaj, šalina, mandelinka…. Jak chcete. V Mostě je trať tvořena z velmi dlouhých rovných úseků vedoucích prostředkem jakéhosi obrovského bulváru. Je zde pouze jedna křižovatka. Ta rozděluje trať k vlakovému nádraží a na druhou stranu do nedalekého Litvínova. Druhý jmenovaný úsek je právě tím zajímavým, pro tramvaj zcela netypickým. Cestující zde z vozu hledí do lesa, nákladního nádraží, budoucího moře a to vše v obrovské rekultivaci bez pevné zástavby. Jedinými stavbami, za to velmi výraznými jsou siluety nádrží, komínů a tisíce rour a trubek petrochemických závodů, které trať protíná. Je to jakási rychlodráha, spojnice mezi Mostem a Litvínovem. Jak jsem již zmiňoval, o potřebnosti takovéto trasy v dnešních podmínkách bychom mohli dlouze spekulovat u toho piva. Možná by nakonec padla i nějaká ta „zelená“. A nebo raději ne, pokud by se někdo rozhodl takto holdovat alkoholu, zemřel by na těžkou otravu. Tramvaje v Mostě mají totiž svůj nezaměnitelný a zcela typický nátěr, podle kterého je pozná nejen hrdý mostečan, ale také úplný dopravní laik. Tramvaje jsou zde hnědé, s červenou střechou a žlutými dveřmi, lze shlédnout i tramvaj rudou ve dvojici s tramvaji bílou, která má ovšem modrou, popřípadě křiklavě zelenou střechu. Nejsou zde kladeny meze. Za vrchol tvořivosti místních údržbových dílen považuji vozidlo jež bylo obdařeno vlnkovaným střešním nátěrem. V čele zeleného vozu se tak vyjímá hnědá vlnka na střeše. Krásná nesmírná…..

Nemyslete si, že chci tuto tramvaj pouze kritizovat. Chtěl bych zdůraznit, že si zdejší tramvaje vážím. Odvádí zde velký kus práce. Přijde mi však jako unavená babička, která by si už také chtěla odpočinout. Místo toho však musí den co den, večer co večer, stále neurvale křičet zdejším bulvárem a zažívat zážitky, které Vám budu nyní popisovat ve dvou krátkých článcích. Každý z nich byl psán v odlišnou dobu, v jiný rok.

Je počátek roku 2012, něco málo před sedmou hodinou ranní a já kráčím z mosteckého vlakového nádraží k zastávce tramvaje. No zastávce, zastávkou se výchozí bod trasy dvě nedá ani nazývat. Jedná se totiž o zastřešené nástupiště o délce rovnající se délce osobního vlaku z Ústí nad Labem, kterým jsem přijel. Tramvaj tak zde působí jako malý motorák uprostřed pražského hlavního nádraží. Nutno ještě podotknout, že kráčím právě sem, neboť městská autobusová linka, která mě obvykle v únavné víkendové ráno přibližuje k posteli, odjíždí pouhé dvě minuty po dojezdu vlaku. Jen jsem ji z dáli zahlédl…..

Přicházím na již popisovanou zastávku, přistupuji k plechové tabulce s jízdním řádem, ještě pohlédnu na mobil a přesvědčím se o aktuálním čase. Opět nesouhlasně kývu hlavou. Interval půl hodiny není pro mě žádným intervalem. To je utopie na funkci městského provozu přenesená na koleje do Mostu. Váhám. „Za čtrnáct minut? To už budu nahoře!“ říkám si zamyšleně. Únava pramenící z mé náročné směny mi však nedovolí zastávku opustit. Zapaluji si svůj zlozvyk, kterého bych se do budoucna velice rád zbavil, sleduji své okolí. Chvilku po mě přichází nějaká žena. Na jízdní řád se nekouká, zastavuje se na opačné straně nástupiště a také si zapaluje. V dáli se již blíží další cestující. Jedná se o starší pár. Žena tiše usedá na lavičku, muž cosi brumlá pod vosy. Zjišťuji, že nadává. Nadává na místo kde žije, na Most. Krátce na něho pohlédnu, ve tváři projevím soucit a kývnu v gesto pochopení. Mnohem hlasitější je však početná skupina obyvatel přicházející po silnici ve směru od Chanova. Peprná slůvka střídají slova dlaždičova. Jsou mezi nimi i děti a dospělé ženy. Postarší muž již nenadává, nenápadně přisedá ke své ženě. Ta již dobře svého muže zná, nic neříká. Je čas odjezdu a tramvaj vjíždí do zastávky. Otevírají se dveře a nastupujeme. Hlučná partička místních usedá do plastových sedaček, já přistupuji k automatu na jízdenky. Zavírají se dveře a já vhazuji desetikorunu. Přichází však jen očekávaný zvuk průchodu mince automatem, jehož výsledkem je vrácení mince. Nezkouším minci nikterak brousit o přístroj či ji zahřívat a zvyšovat tak šanci na zachycení v přístroji. Ještě zkouším pětikorunu, následuje však opět zvuk, jehož výsledkem je…. Ano, vypadnutí mince ve spodní části automatu, v místě určeného k odběru mincí. Vyndavám mince z přístroje, všichni na mě hledí. Mířím k řidičce. Tramvaj se svižně rozjíždí.

„Ještě dobíhala paní!“ říkám si. Jedeme však bez ní. Při rozjezdu proběhnu polovinu vozidla pozpátku než se zachytím o tyč. Nevzdávám to a pod ostrým úhlem přistupuji ke stanovišti. Klepu na dveře. Záclonka uvnitř stanoviště řidičky je však zatažena. Uvědomuji si, že není vhodné vyrušovat řidičku od řízení jen kvůli nějaké jízdence a tak setrvávám na místě do příští zastávky. Dveře se otevírají, nikdo nenastupuje, nevystupuje a já klepu na zasouvací dveře stanoviště. Bez odezvy. Zkusím tedy opatrně vzít za kliku. „Třeba mě neslyší.“ Říkám si. Zamčeno. Zavírají se dveře a tramvaj se opět vydává na svou cestu. Tentokrát už to vzdávám a odcházím, v ruce žmoulám připravené mince a usedám do řady před ostatní cestující. Hledím ven a říkám si, že se vůbec snažím. Devadesátpět procent cestujících ve voze jede na černo. Pochybuji, že chanovští inteligenti za mnou mají předplacený kupon. Přemýšlím a je mi z toho všelijak. Přemýšlím také nad tím postarším mužem, jež tolik hudroval na své bydliště a já mu přikyvoval. Nejsem na to zvyklý, aby si někdo tak zoufale a zároveň rezignovaně stěžoval na místo, kde žije svůj jediný život. Z ospalého zamyšlení mě vytrhne hluk rozrážejících se dveří stanoviště. Ozve se rázný ženský hlas. „Co jste chtěl?“ No co bych asi tak mohl chtít? Dívat se jak řídíš!“ říkám si pro sebe a zvedám se. „Dobrý den, poprosil bych jednu jí…“ Ani nedořeknu slovo a žena vyhrkne:“jakou?“ Jsem zaskočen její agresivitou, udiveně odpovídám: „za sedmnáct“. Hned za mou rukou s jízdenkou se dveře opět neprodyšně uzavírají, posléze zamykají. „Ani jsem jí neviděl do tváře“, říkám si. Bariera řidičky od nás, cestujících však netrvala dlouho. Náš vůz tiše čeká před křižovatkou u Prioru čekajíc na zelenou a v tom se opět dveře stanoviště otevírají. Řidička se vykloní a zlostně hledí do vozu. Jedna vteřina, dvě, tři, stále tak divně hledí cestující. Prohlíží si nás jednoho po druhém s výrazem vojáka tajný střežící obranný komplex na jihu Virginie. Konečně ji vidíme do tváře.

„Vypněte si to!“ vykřikne.

Přes uličku naproti mně sedí žena a v celku tiše jí hraje muzika ve sluchátkách. „To bylo na ní?“ říkám si.

„Nejsem tady na to zvědavá!“ pokračuje uniformovaná žena.

Ve mně se mezitím spouští obrovský kolotoč nutné obrany a vzpomínek z tramvají v Praze, kde jsem také žil. Najednou živě vidím plné tramvaje lidí, hlava na hlavě. Někteří mají notebooky na klíně, z jedné strany hraje jedna muzika, z druhé muzika přesně opačného žánru a najednou jsem tady! V tramvaji, kde sedíme jak zařezaní, že by špendlík na zem bylo slyšet spadnout a ještě se tady na nás křičí jak na malé spratky přistižené při kouření za zdí obecné školy! Žena stydlivě uklízí sluchátka do kabelky, já se nadechuji. Řidička opět zavírá dveře svého stanoviště. Rychlost mého kolotoče dosahuje vrcholu a já vykřikuji!

„Cože?“

Nekřičím za tu ženu, křičím sám za sebe. Nejsem zvyklý sedět někde jak přibitý a už vůbec nejsem zvyklý, aby na mě kdokoliv křičel. Připadal jsem si jak v tramvaji jedoucí do nějaké kárnice.

„jestli Vás to s lidma nebaví, tak to nedělejte! Nikdo Vás nenutí tady jezdit!“ pokračuji…

Řidička je zaskočena, vyklání se na toho drzého opovážlivce, jež si dovolil vystoupit z řady a ohnat se svými právy.

„Co si to dovolujete?“ ohání se řidička.

Naštvaným hlasem, v němž je slyšet rozrušení a zloba pokračuji:“ Co si to vy dovolujete? Pokud Vás to s lidma nebaví, tak si vezměte kladivo, šroubovák a nechte se přeložit na dílny!“

„Co si to dovolujete?“ brání se řidička s pohledem rozdrážděné opice, která najednou neví kam by utekla.

Již dávno našemu vozu svítí na semaforu zelená, uvnitř je však velmi emocionální hádka.

„Člověk aby se na kolenou prosil o jízdenku, řvete tady na lidi….“ Pokračuji.

„Jestli se Vám to nelíbí, tak si vystupte!“ křičí zoufale řidička.

„Nelíbí, jakpak by se mi tohle mělo líbit?“ říkám si….

„pokud si já vystoupím, tak vy jste dojezdila!“ dodávám z posledních sil hlasu.

A jak to dopadlo? Pomalu kráčím ulicí, tramvaj odjíždí a já jsem naštvaný. Zanedlouho mě však pocity zloby opouští, neboť si uvědomuji že jsem vystoupil jako vítěz. Nenechám na sebe křičet někoho, kdo svou tvář ukrývá za záclonkou a bezesné noci z komplexů si patřičně léčí na slušných lidech.

Došel jsem domů a vše barvitě vylíčil své ženě. V mém popisu řidičku poznala. Žena jež ujíždí dobíhajícím, jež křičí na slabší, jíž zřejmě patří tramvaj. „To je u ní normální“, pokračuje a připojuje výčet zážitků. Přerušuji ji, nechci to slyšet! Zjišťuji, že všichni o ní ví. To je ale omluva proboha? Nebo je to jen z další z místních artefaktů kraje, kde už dávno slušnost odešla v zapomnění ?

Jelikož se zážitky tohoto hrůzného typu cestování, kdy jsem žmoulal mince v ruce zoufale se domáhající jízdenky stupňovaly, oznámil jsem jednoho dne své ženě velmi zvláštní větu: „ Tramvají už nejezdím, jsem přece slušný člověk a tohle nemám zapotřebí!“

Je to hrozná věta. Ale bohužel se jí držím. Od těch dob chodím i několikráte za den pěšky přes celé město. Dá – li se městem toto místní velkosídliště vůbec nazývat. Nakonec jsem za to rád. Nikdo na mě až na výjimky nepokřikuje, neúčastním se revizorských razií, kde nechybí ani ozbrojené složky policie a ještě ušetřím těch hloupých sedmnáct korun, kvůli kterým tohle všechno je.